Jak (ne)vybírat knihu
Vždycky když se při četbě knihy chýlím ke konci, začínám se tetelit blahem, že si brzy budu moct vybrat další. Výběr knihy je jedním z nejvíce vzrušujících momentů v procesu četby, protože se rozhoduje o tom, s kým budete trávit drahocenný čas. V mém případě to pak rozhodně nebývá jednorázové rande, ale minimálně několikatýdenní známost. Jen těžko lze odhadnout, jak hluboce si knihu zamiluji a nakolik mě loučení s ní raní. Troufám si však tvrdit, že pečlivým výběrem knihy lze předejít nejednomu zklamání.
Začátkem prázdnin jsem dočetla kritiky opěvovanou knihu Before We Visit the Goddes (Než navštívíme Bohyni) od Chitry Banerjee Divakaruni a včera jsem dokončila bestseller od Preeti Shenoy It’s All In The Planets (Všechno je ve hvězdách). Mé dojmy z obou knih se na blogu v brzké době objeví. Pro tuto chvíli chci pouze ilustrovat své myšlenkové pochody při výběru knih. K tomuto druhu příspěvku mě mimochodem inspiroval článek o čtenářských návycích z blogu Život redaktora. Neberte to ani jako návod, jak knihy vybírat, ani v tom nehledejte velkou hloubku. Jen je někdy celkem zajímavé zamyslet se nad tím, jak si vlastně toho „parťáka“ na příštích pár dnů, týdnů či měsíců vybíráme (a jestli také náhodou někdy nerandíme se dvěma zároveň!)
Já osobně mám dvojí způsob volby čtiva. Někdy naslouchám intuici, což v praxi znamená, že skenuji svou knihovnu tak dlouho, dokud mi některý z hřbetů doslova neuhrane. Tuto metodu využívám, když je mi zcela jedno, jak bude kniha tlustá, stará, náročná, tematicky vzdálená, atp. Výběr tohoto typu lze ovšem aplikovat jen v případě, že si můžu číst kde chci, kdy chci a nic mi nebrání plně vnímat i to skryté mezi řádky. Intuitivně totiž sahám po náročnější četbě (zřejmě deformace z dob studií), ale k té skutečně potřebuji „ideální“ podmínky.
Druhý způsob volby knihy je mnohem pragmatičtější a výsledek je ovlivněn celou řadou faktorů. Ve chvíli, kdy máte k dispozici spíše jednu, nežli dvě ruce, kdy se čtenářské chvilky smrskávají na těžce vyvzdorované patnáctiminutovky, kdy na pozadí vašeho čtení nepraská krb, ale spíše bublá guláš na plotně, v horším případě burácejí kostky lega, docházíte k závěru, že dobré dvě třetiny knížek můžete rovnou odložit na neurčito, protože byste z nich beztak nic neměli.
Jsem zkrátka z těch čtenářů, kteří ke čtení potřebují naprostý klid. Zásadně se vyhýbám četbě v tramvaji/kavárně/čekárně/parku – a pokud už se o pokusím, tak pak vůbec nevím, o čem těch pár přečtených stránek bylo. Naopak ke čtení potřebuji ticho, déšť, svíčku, teplou deku, horký čaj a ideálně naprostou samotu…prostě veškerý čtenářský luxus.
Teď si takový luxus ovšem ani zdaleka nemůžu dovolit, takže volím cestu rozum a s tou teprve přichází nemilosrdná selekce. Knížka do jedné ruky by ideálně neměla mít pevnou vazbu a víc jak tři sta stran. Příliš tlustá (či velká) kniha se jednoruč špatně drží a ještě hůř se v ní otáčejí stránky. Ideálním útvarem jsou povídky, případně román o kratších či hojně členěných kapitolách. Není nic horšího, než opakovaně navazovat ztracenou nit, neboť nikdy nevíte, kdo vám kdy vaši čtenářskou chvilku utne. Knížka by neměla být příliš náročná na čtení (na to nemáte ten kvalitní čas), ale zase nechcete číst úplný blábol (to by byla ztráta i toho nekvalitního času). Kniha na pokračování také není ideální volba, protože bůhví, kdy se dostanete k dalšímu dílu. Knížku si vybíráte pro chvíle (vzácného) odpočinku, kdy chcete přijít na jiné myšlenky, což v mém případě znamená eliminovat krev, násilí, znásilnění, pedofily, politiku, válku, drogy, týrání zvířat… takže zhruba devadesát procent náplně všech knih. Nebudu přeci čistit hlavu špínou. Bohužel ale do knihy ani přes anotaci kolikrát nevidíme, takže už se mi mockrát stalo, že z nevinně vypadajícího románku se vyvinulo spíše drama.
Téma knihy si můžete volit i podle své aktuální situace. Já se netajím tím, že mi je blízká tematika rodiny a rodinných vztahů, případně otázky jako žena a práce, žena a společnost, a v podstatě žena ve všech podobách. Jako trojnásobná matka také ráda nahlížím do životů jiných matek, protože mě zajímá, jak to dělají jinde. Ale někdy jdu zase úplně opačným směrem a záměrně sáhnu po něčem na hony vzdáleném tomu, co se mě bezprostředně týká (to je pak ten pravý unik od reality.)
Těch kritérií může být ještě mnohem víc. Můžete sázet na jistotu a řídit se pětihvězdičkovými recenzemi. Můžete sáhnout po léty ověřené klasice, nebo naopak zvolit debutanta, kterého sice nechválí kritika, ale pějí na ně chválu booktubeři a blogeři, či obecně „hlas lidu“. Někoho například kniha zláká už jen pouhou obálkou, nebo prostě tím, že ji všude inzerují (síla marketingu je mocná).
Ten pragmatický výběr ale vždycky nemusí být úplná výhra. Přestože totiž splní všechna vaše praktická očekávání, po stránce přínosu pro vaši čtenářskou duši to tak slavné být nemusí. Výše jsem zmínila dvě naposledy přečtené knihy. Více se rozepíšu v „recenzích“, zde jen zmíním, že Before We Visit the Goddess jsem zvolila zčásti intuitivně a zčásti proto, že je mi neskutečně sympatická autorka, kterou sleduji na Facebooku. Kniha It’s All in The Planets oproti tomu prošla právě tím pečlivě promyšleným výběrem. Jsem toho názoru, že z každé knížky (beletrie) si lze něco odnést, i kdyby to měl být třeba jen recept na muffiny. Nakolik se ale vyplatí volba srdcem oproti chladnému kalkulu, to už si počtete v dalším příspěvku.