Kol. autorů: Dusivá noc – moderní bengálské povídky (2009)
Málokdy se mi přihodí, abych rozečetla dva na výsost kvalitní tituly. Jedna z knih zpravidla bývá trochu méně záživná než ta druhá. Ale tentokrát jsem měla šťastnou ruku, takže přepínání z jedné knížky na druhou bylo jako zapíjet martini šampaňským.
Druhou knihu teprve ještě dočítám, takže o té až jindy. Nyní se podělím o své dojmy z výboru bengálských povídek nazvaného Dusivá noc, který pod vedením přední české bengalistky Hany Preinhaelterové sestavili a bravurně přeložili její studenti. O třináct povídek význačných bengálských autorů 20. století se podělilo sedm mladých překladatelů. Mezi autory pak najdeme například Ášápúrnu Debí, o jejíchž povídkách jsem se tady na blogu již zmiňovala v recenzi na knihu Kdyby zdi promluvily. Ohromně silná je povídka Psí matka od Tilottamy Madžumdárové či Žena Suníla Gangopádhjáje. A nesmazatelnou stopu ve mně zanechali též Supi Hásána Ázizula Haka. Na jménech bengálských spisovatelů by si jeden zlámal jazyk, přesto však v paměti čtenáře zaujmou přední místo.
Až na výjimky se povídky nesou v podobném duchu – jsou to vyprávění obestřená jakousi marností a neměnností osudu i lidské povahy. Příběhy působí místy až trpce a depresivně, protože například smrt (člověka, zvířete, dítěte…) se objevuje ve většině z nich. Přesto ale pocit zmaru není to jediné, co si z povídek odnesete. Autoři líčí obrazy z indického života a poskytují vhled do mysli běžného Inda napříč kastami. Nepřikrášlují, nedramatizují, pouze ukazují, jak se věci mají. Čtenáři se tak může nepřímo zúčastnit života každé z postav, asi jako když procházíte kolem domu s otevřenými okny a chvíli nahlížíte dovnitř. Myšlenkové pochody postav jsou úžasně lidské a nádherně upřímné, byť je taková upřímnost leckdy dost drsná a z pohledu Evropana nepředstavitelná. A přeci, nakonec zjistíte, že podobné příběhy se odehrávají všude kolem vás, jen třeba nejsou tak moc vidět.
Zmínila jsem například povídku Psí matka, která se mi bude ještě dlouho převalovat v hlavě. Nejenže je skvěle napsaná, takže vás při jejím čtený polévá studený pot a po celou dobu se modlíte za šťastný konec, ale navíc se dotýká tématu, které je už samo o sobě velmi citlivé – vztah matky k dítěti. V tomto případě se jedná o čerstvého novorozence, jehož na svět přivede pomatená žena z ulice. Ve své zvláštní netečnosti zanedbává stravu, nadutě odmítá dary okolí, nedbá na to, jestli má miminko z vyschlého prsu, co pít. Ženino bezprostřední okolí to vědomí nenechává chladným a pokouší se přimět ji k rozumu. Ač žebračka a podle všeho smyslů zbavená, to dítě už se jednou narodilo a má právo na život. Všichni proto doufají v obrat k lepšímu, stejně jako čtenář.
Povídka Supi je podobně napínavá. Parta chlapců objeví zraněného supa, který nemůže létat. Jelikož supi si rádi smlsnou na lidech, kluci se rozhodnou, že zbídačeného dravce chytí a pěkně ho potrápí. Krutost těch dětí je nezměrná a v týrání zvířete se doslova vyžívají. V pozdní noci se s ním vláčí přes půl vesnice až do míst, kam by správně chodit neměly. Tam už sup vydechuje naposled a kluci jsou mezitím svědky nejasného počínání dvou osob. V závěru lze jen těžko říct, jak dalece jsou supi a lidé odlišní.
Každá z povídek by si zasloužila samostatný post. Ale i když lze vylíčit, co se v povídkách děje a o čem jsou, nálada z nich se popisuje jen těžko. Bengálští spisovatelé jsou mistři nejen slova, ale především emocí a pocitů. Jejich historky jsou drsné a obnažují temná zákoutí lidské mysli. Poutavé a nesmírně působivé čtení za pět hvězdiček z pěti.