Khushwant Singh: Train to Pakistan (1956)
S nejopěvovanější knihou veleslavného Khushwanta Singha jsem dlouho otálela. Přestože Train to Pakistan (Vlak do Pákistánu) běžně figuruje ve všech žebříčcích "must-read" a "best novels of all time" indické literatury, trvalo mi pěknou řádku let, než jsem to riskla. Přiznám se však, že mě trochu odrazovalo i téma - rozdělení Indie v roce 1947 (tzv. Partition, jenž dalo vzniknout dnešnímu samostatnému Pákistánu), nesnášenlivost mezi muslimy a sikhy, a krveprolití s tím vším spojené. Masové vraždy, rabování a znásilňování je asi tak to poslední, co v literatuře vyhledávám. Jenomže hodně záleží na zpracování tématu a Khushwant Singh si svůj věhlas rozhodně zaslouží, protože celou tu hrůzu vylíčil celkem stravitelně.
Příběh je zasazen do malé vesnice Mano Madžra poblíž hranic s osamostatnělým Pákistánem. Vesnici obývají jak sikhové, tak muslimové, kteří žijou v naprosté symbióze a o dění venku v podstatě ani nemají tušení. Dny plynou ve stále stejném rytmu, který je dán příjezdy a odjezdy vlaků na tamní nádraží. Jednoho dne však vesnicí otřese útok tzv. dakoitů (banditů) ze sousední vesnice, kteří okradou a zapíchnou jednoho z movitějších obyvatel vesnice. Mano Madžra je v šoku a všichni začnou žít ve strachu. Vesnice má také svého "zloducha", kterým je Juggut Singh, urostlý a nenapravitelný sikh, jenž má milostné pletky s muslimskou dívkou. Podezření se logicky upře na něho a na sociálního pracovníka Iqbala, který toho dne zcela náhodou do vesnice přicestoval. Oba dva jdou posléze do vězení, byť důkaz o vině kteréhokoliv z nich neexistuje. Roli policie a jejím kolikrát nesmyslným až protiprávním postupům autor věnuje celkem dost prostoru a jsou to jedny z mála momentů, které jsou místy dokonce i úsměvné.
Útok dakoitů však záhy přebije další událost, a sice nenápadný příjezd vlaku, ze kterého kromě hrstky vojáků nikdo nevystoupí. Obyvatelé vesnice dostanou příkaz donést na nádraží všechno dřevo a kerosenový olej, co doma mají. Pak už jen sedí na střechách svých domů a line se k nim zápach spálených lidských těl...
Khushwant Singh se v rámci drsných událostí zaměřil na psychiku a pocity lidí - strach, nedůvěru, ale i sílu přátelství, věrnost a dokonce i lásku. K dnešku celkem aktuální byla též otázka uprchlíků, neboť sikhové utíkali z Pákistánu do Indie a muslimové zase naopak a nikdo si nebyl jist, komu má věřit (etnikum se určovalo na základě obřízky).
Autor však do své knihy dokázal dostat i celkem zajímavý vhled do běžných záležitostí života. Vývin děje například velmi hezky kopíruje počasí, kdy zprvu jsou vedra, monzun má teprve přijít a pro horké dny se ani nedá spát. Potom se dostaví deště a zvedá se hladina tamní řeky, až se téměř vyvalí z břehů. Dobré postřehy měl Singh i co se týče sexuality a velké obliby erotiky v Indii, kdy mimo jiné poukazuje na až skoro nezdravé uctívání falických symbolů a zálibu v lechtivě orientovaných vtipech. Ústy Iqbala autor zpochybňuje i náboženství, filozofii a jógu. A v knize je toho ještě mnohem víc, což je také důvod, proč si ji přečíst. Není to totiž jen pohled na určitou historickou událost, nýbrž na indického člověka, tamní administrativní systém, víru a mnoho dalšího.