Ášápúrná Debí: Kdyby zdi promluvily (2009)
Jméno autorky, jejíž povídky jsou předmětem této recenze, nepatří zrovna mezi ta nejzapamatovatelnější. Ale věřte, že pokud si byť jen něco málo z její rozsáhlé tvorby přečtete, ono zapeklité jméno si nejen zapamatujete, ale také zamilujete. Stejnou pozornost jako Ášápúrná Debí (1909-1995) si ovšem zasluhuje i Hana Preinhalterová, přední česká indoložka a překladatelka z bengálštiny, jež povídkový soubor Kdyby zdi promluvily (EX Oriente, 2009) sestavila a jednotlivé povídky skvěle převedla do češtiny. Za zmínku stojí i doslov, jímž překladatelka knihu doplnila a kde zmiňuje mimo jiné obrovský rozsah autorčina díla. Překladatelka ale mimo jiné naznačuje i to, že ne všechny povídky Debí jsou stoprocentně kvalitní a poutavé. Nicméně zde zmiňovaný soubor 16 přeložených povídek žádné známky nekvality nenese.
Ášápúrna Debí je v úvodu ve stručnosti prezentována jako řadová Bengálka, která se vymykala jen svou vášní pro literaturu a vytrvalost v tvorbě. Jinak stejně jako miliony dalších indických žen plnila své rodinné, manželské, mateřské a především "snachovské" povinnosti. V tvorbě se řídila heslem: piš o tom, co znáš. A vskutku, její povídky vychází převážně z běžného rodinného života, který má ovšem zejména v tradiční Indii zcela jiný rozměr, než na jaký jsme zvyklí. Například výše vypíchnuté "snachovství", tedy vztah tchyně/tchána a snachy je záležitost značně komplikovaná. Nelehkých osudů snach se dotýkají povídky Jak to tak bývá či Nevinen?. Povídku Jak to tak bývá osobně považuji za jednu z nejzdařilejších v celém souboru. Nevzdělaná matka tří dětí Sávitrí se zprvu pod nátlakem, ale nakonec dobrovolně zúčastní přednášky pořádané Společností pro blaho dětí, kde se mimo jiné dozvídá o "lepších" výchovných metodách na západě. Osvícená Sávítrí se vrací z přednášky domů, kde jí ovšem několikahodinovou nepřítomnost dají všichni pořádně pocítit, takže se nakonec hodně rychle vrátí zpět do reality. Povídka Nevinen? se pak dotýká úmrtí snachy vinou manžela a je tak jednou z nejsmutnějších v souboru. Mimo zde na povrch vyplouvá fakt, že po vyvdání dcery na ni rodiče ztrácejí jakýkoliv nárok.
Dalšími rodinnými tématy v souboru jsou například role a útrapy stařešinů v rodině (např. povídky Vypsanou propisovací tužkou; Sebelítost), úmrtí (Poslední pocta Nibáranovi), síla manželského slibu (Zajatkyně; Předpeklí) či chudoba a ponížení (Sebevražda; Předpeklí).
Povídky jsou zdánlivě o ničem, ale ve skutečnosti o všem. Realita indické rodiny, jak ji Debí předkládá, není nic extra líbivého, a přeci v nich člověk natrefí na humor, ironii i satiru. Některé povídky jako by navíc ani neměly zcela jednoznačný konec a mnohdy je těžké určit, na čí straně je vlastně pravda. Pokud tedy chcete nahlédnout do (ne)fungování indické (velko)rodiny, mistryně svého žánru Ášápúrná Debí je průvodkyní z nejpovolanějších.