I Too Had a Love Story - ukázka
Před časem jsem zde na výše uvedenou prvotinu autora Ravindera Singha dávala recenzi. Nyní přicházím s přeloženým úryvkem z knihy, který je v originále dostupný na http://ravindersinghonline.com/first-book-excerpt.html. K překladu ukázky jsem dostala od autora svolení a svého úkolu jsem se zhostila s velkou radostí. Přeji tedy hezké počteníčko.
Khushi
Uběhly tři týdny. Tak jako každý všední den jsem byl v práci. Procházel jsem fotky, na kterých nás MP zvěčnil během našeho srazu. Fotky rozeslal mailem, a jak jsem je tak ve své Yahoo! schránce prohlížel, z levého horního rohu na mě zamrkala reklama.
Byla to upoutávka na online seznamku – Shaadi.com – s fotkou překrásné a usměvavé dívky, jež vyhlíží svou vysněnou partii. Vybavila se mi diskuze, kterou jsme na srazu vedli, a tak jsem klikl na odkaz a dostal se na příslušné webové stránky. Díky přednastaveným filtrům stačilo jen kliknout na tlačítko vyhledávání, načež mě to v mžiku hodilo na stránku plnou holek, které byly k mání. Páni! Některé z nich byly po čertech pěkné, takže jsem se těšil, jak si je všechny pěkně prohlédnu. Když jsem se ale dostal k šestému profilu, vyzvalo mě to k registraci, bez níž nebylo možné v prohlížení pokračovat.
„Neměl jsem tehdy v práci zrovna do čeho píchnout, tak jsem si řekl, že se prostě zaregistruju a vytvořím si na těch stránkách profil.“ To byla verze, jakou znali Happy, Amardeep a MP. Ve skutečnosti to však bylo jinak. Ty hezké tvářičky z výsledků vyhledávání mě přímo nabádaly, abych si na ně našel skulinku času ve svém už tak dost nabitém pracovním harmonogramu, který mimo jiné zahrnoval dokončení projektu pro klienta do následujícího dne.
Jak jednou někdo trefně poznamenal: „Tři věci dokážou hýbat světem – bohatství, ženy a …“ (to třetí si nikdy nepamatuji).
Můj profil byl teď tedy na stránkách. Dal jsem si tam pěknou fotku a vyčistil všechna zaškrtnutá políčka, která navrhovala skrýt před případnými zájemkyněmi informace o místě mého výskytu. A samozřejmě jsem nezapomněl zmínit své pracovní cesty do Spojených států a Evropy. Po plus mínus hodině jsem tedy mohl v posuzování těch půvabných adeptek vesele pokračovat. Filtr jsem nastavil tak, aby mi našel všechny paňdžábské dívky, a pak už jsem dal jen „vyhledat“.
Ve výsledcích vyhledávání se objevilo trojmístné číslo – tolik profilů odpovídalo mnou zadaným požadavkům. To bylo něco! Prošel jsem jich ale s bídou padesát, pak už mě z toho bolely oči. I jen mezi těmi padesáti se však našlo pár dívek, které jsem hodlal oslovit. Ale než jsem svůj záměr mohl uskutečnit, přišla další rána pod pás. Vyvolené bylo možné kontaktovat až po uhrazení poplatku. Nic prostě není zadarmo. Kruci!
Bezplatně jsem mohl pouze vyjádřit svůj zájem o ty slečny kliknutím na příslušné tlačítko u jednotlivých profilů. Dívkám by tak byla doručena zpráva ode mě. Ale i kdyby pak byly svolné k další komunikaci se mnou, přístup k jejich e-mailovým adresám bych získal až po provedení platby. Podíval jsem se, kolik za to chtějí. „3 tácy na rok! Ani náhodou,“ pomyslel jsem si. Pak jsem ale zvažoval: „Zaplatím to, až jestli se mi od těch koček vrátí kladná odezva.“ V mezičase jsem tak mohl dávat najevo svou libost prostřednictvím automatických zpráv.
Tak nějak jsem se tedy obeznámil s webovou službou shaadi.com, a to na úkor mého projektu, který jsem kvůli tomu málem zpackal.