Anuradha Roy, Sleeping on Jupiter (2015)
Pokud bych teď měla doporučit jednu knihu za všechny (indické), pak by to byl právě román Sleeping on Jupiter (Spát na Jupiteru) autorky Anuradhy Royové. A není to proto, že jsem ji teď dočetla a mám ji tudíž v živé paměti, ale proto, že ji v paměti budu mít ještě hodně dlouho a určitě se k ní budu ještě vracet.
Sleeping on Jupiter je v pořadí třetí autorčin román, jehož děj je zasazen do smyšleného města Jarmuli na pobřeží indického oceánu. Kdo Indii trochu zná, vytušil by tam podobnost například s Puducherry, a to především díky ústředním ášramům. Postavy jsou také smyšlené, ale jejich osudy vycházejí z kolikrát velmi nepěkné reality. Tou zřejmě nejvýraznější postavou je mladá dívka Nomi, která se pod pracovní záminkou do Jarmuli vrací po mnoha letech, aby našla svou matku, nebo alespoň místo, kde o ni přišla. S Nomi se s pomocí retrospektivy vracíme do jejího dětství, které prožila pod křídly uznávaného guru v již zmíněných ášramech. Zprvu nezištná guruova pomoc je však postupně vykreslována v celé své ošklivosti. A konkrétně tyto momenty prozření autorka velmi dobře zpracovává. Je jemná a opatrná, a přeci vše popisuje do detailu, věrně a bez příkras.
Vedle Nomi se setkáváme i s mnoha dalšími postavami, jejichž putování životem není a nebylo také vůbec snadné. Ve vlaku na cestě do Jarmuli potkáváme skupinku postarších žen, které se vydaly na dlouho odpírané prázdniny. Jsou to dlouholeté kamarádky, povahově však dosti rozdílné, ale každá si nese nějaké to své břímě.
Dále se seznamujeme s Badalem, který je průvodcem v jednom z mnoha místních chrámů. Hlavní náplní jeho života je však láska k mladému chlapci, který na pláži vypomáhá u čajového stánku. Majitel stánku, Johnny Toppo, je další důležitou postavou, která se postupně začne výrazně prolínat s Nominou minulostí.
Dalším a posledním důležitým aktérem je Nomin kamarád a kolega Suraj, který má za sebou rozvod a příležitostné problémy s alkoholem.
Všechny postavy se do Jarmuli sjíždí ve stejný čas a pořád kolem sebe jakoby krouží, ovšem bez toho aby si nějak výrazně zasahovali do života. Badal tak například provází skupinku oněch tří kamarádek, Suraj se v jednu chvíli střetává s Johnnym
Toppem, Nomi v závěru oslovuje Gauri, jednu ze tří dam, a tak podobně.
Zprvu bylo trochu obtížné mezi jednotlivými příběhy přepínat a stále jsem měla tendenci souvislosti hledat, nebo je předvídat. Všechny osudy ale plynou tak nenuceně a neplánovaně, skoro jako bych těm lidem zkrátka vpadla do života a na chvíli to prožívala s nimi. Anuradha Royová je navíc velmi sugestivní, takže když Gauri ochutnává chai z hliněného hrnku, jako byste tu chuť sami měli na patře. Když malá Nomi poprvé ochutnává granátové jablko, máte chuť jít si je koupit do nejbližšího krámu. A podobných, zejména smyslových prožitků je tam celá řada a jsou nádherně vylíčené.
Anuradha Royová se bezesporu zařadila mezi mé oblíbenkyně a už se proto nemohu dočkat dalších setkávání s její tvorbou.